|
|
|
KPHVJT |
|
KPHVJ Mordové rokle, z.s.
založený dne 27.11.1999 v restauraci „U vrtule“ ve Zbožíčku u Nymburka.
Třebestovice, Kerská 160, PSČ 289 12
|
|
Napsal Šťastná Renáta
|
|
Úterý, 16 květen 2006 |
|
Čekala jsem na svého milého. Šel někam na úřad a já courala po městě. Měla jsem na sobě vojenský kabát, ale čapku, co se nosí na hlavě jsem nesla v ruce. Ani nevím proč. Najednou šel proti mně muž ve vojenské uniformě, když mě míjel tak zasalutoval a já si v duchu řekla, že já salutovat nemusím. Nejsem přece voják, jen člen klubu přátel historických vojenských jednotek. A to je rozdíl. Nemusím přece salutovat. Šla jsem dál. Když jsem po chvíli za sebou slyšela: „Tak co, Vokurková, co nám řeknete o samopalu?“ nechalo mě to naprosto v klidu, protože nejsem Vokurková a o samopalu nevím skoro nic. Šla jsem dál. „Tak slyšíte?“ ozvalo se za mnou. Zrychlila jsem a ani se neohlédla. Uslyšela jsem za sebou jeho kroky a rozběhla se. Ovšem v těch lodičkách ze sekáče za tři pětky se mi utíkalo špatně. Zalitovala jsem, že jsem do nich lezla. Kdoví, kdo je nosil, jsou vyšlápnuté úplně jinak, než moje noha potřebuje… Tomu za mnou to bylo ale úplně fuk. No bodejť, jestli je to voják, tak má fyzičku, ten něco vydrží. Přidala jsem, i když se silami už jsem byla v koncích.Vběhla jsem do tmavého průjezdu. On za mnou. Jsem v pasti, napadlo mě, když vrata, kterými jsem lomcovala, nepovolila. „Dobře, vzdávám se,“ vydechla jsem. „Co chcete?“ „Jak prosím?“ zařval na mě. „Nesalutujete, čapku máte v ruce a boty,“ podíval se pohrdavě na moje nohy. „Co je to za boty? To nejsou přece vojenské.“ „Ale,“ hlesla jsem v pauze když se rozkašlal. „Ticho!“ zaburácel. A pak přiběhli další dva a za chvíli už mě cpali do žlutobílého auta. „Ale to bude asi nějaký omyl,“ bránila jsem se. „To by mohl říct každý,“ řekl klidně ten na předním sedadle. „Tak copak to máte na sobě? Jakpak to vypadáte? Co ty boty? A co ta kabelka? Taky není předpisová. A co tady jen tak bloumáte ulicemi, nemáte být na baráku?“ „Na jakým baráku?“ kroutila jsem hlavou. „Já jsem…, já nejsem…“ „Co jste? Co nejste? Za tohle půjdete do vězení, má milá.“ „Cože?“ Musí si dělat blázny. „Já ale nejsem voják. Já jsem jen v klubu vojenské historie.“ „To nevadí,“ řekl ten vedle mě. „Ruce,“ ukázal na moje ruce a zachrastil pouty. No nazdar, napadlo mě. Co teï? Jak se z toho dostanu? Tom na mě bude čekat u cukrárny a já tohle… Oni to myslí vážně. Podívala jsem se z okna a uviděla stát na chodníku moji kamarádku. „Neboj se,“ usmívala se. „To zvládneš. Uteče to jako voda a za chvíli jsi doma.“ Ona se snad taky úplně zbláznila nebo co. Představa, že budu někde v cele, to není možný, to je blbost jako hrom… A potom mi zazvonil budík. Ruka automaticky umlčela toho křiklouna, co mě denně tahá z postele v půl šestý, ale dnes jsem mu byla tak nějak vděčná za to že zazvonil. Koukla jsem vedle sebe, jestli tam synáček zabírá druhou půlku mojí postele. Jasně že jo. No tak hurá, jde se na snídani. To bylo, teda, ještě že to byl jen sen. ( Renáta Qenda Šťastná 27.4.2006) |
|
|
|
Články